Jostedalsbreen je největší ledovec v pevninské Evropě a pokrývá cca 487 km2. To čučíte, co? Já taky. Když se podíváte na mapu Norska a koukáte se na ledovce, všechny vypadají tak nějak obrovsky. Jakmile však vaše oči spočinou na Jostedalsbreenu, stačí z vás vylézt jen krátké „ach“ nebo „och“. Král všech ledovců – Jostedalsbreen. Seznamte se!
Pátek 28.8.
Při cestě Norskem by byla škoda nepodívat se k nějakému ledovci. Zvláště pak na tento masivní s některým z jeho splazů. Martin proto objevil krátký jednodenní/odpolední výlet přes hřeben Jostedalsbreenu. Cestou k němu jsme však museli překonat několik nástrah: Trajekt, zamlžený foťák, hlad či Statoil stanici lákající na kafíčko.
(Pozn. koupili jsme si tzv. Statoilkopp + přelepku na rok 2015, což je takový šikovný termohrneček na cesty. Máte-li Statoilkopp s platnou přelepkou, můžete si na každé čerpací stanici Statoil nebo Best zadarmo dávat káviček/horkých čokolád/čajů apod. kolik chcete. Jistě si dovedete představit, jak se nám vždy rozzářila očička, když se za zatáčkou objevil modrožlutý nápis STATOIL :-))
Předtím, než jsme dojeli k výchozímu bodu našeho výletu, objevili jsme splaz Bøyabreen s malebným modrošedým jezírkem. Schválně, jestli víte, proč je ledovcová voda takto zabarvená? (Odpovědi pište do komentářů, správné odpovědi odměníme veselou nálepkou:-))
Vzhůru k ledovci
U osady Høyseth balíme malý batůžek na cestu a loučíme se s Vaškem, který prohlásil, že oželí výlet a převeze auto na druhou stranu hřebene. My půjdeme nějakých 9 kilometrů, on bude mít cestu poněkud delší. Malá objížďka horského masivu dá 80 km ani nemrknete.
Cesta byla mokrá, místy rozbitá, jak se zpívá v jedné písničce. Něco málo stoupání, něco málo bažinek a něco málo jezer, to už všechno znáte. Takže jen pár útržků z natáčení:
Z Hřéby se stala plachtící tryskomyš, když jsme zase skákali přes kaluže, ehm, přes potok.
Stoupání nám zpříjemňovaly vodopády a famózní výhledy na kopce ztrácející se v mlze. Nechyběly ani diskuze a pokusy o barvě ledovcové vody a podnikatelské záměry o… (Pšt! Nebudeme prozrazovat, ještě by nám to někdo vyfouk!)
Severskou atmosféru dodala i rozsáhlá sněhová pole a ledové kry ploutvající líně po jezeře, které vybízely ke skákání na ně a vyzkoušení hry „kampak asi doplavu, až se to se mnou utrhne“. Naštěstí ale byly všechny dost daleko od břehu, než aby někdo z nás něco podobného praktikoval.
A protože v létě má být teplo a v zimě zima, obrátili jsme to celé naruby a užili jsme si sněhu a ledu již na konci srpna. A tak nás to bavilo, že jsme si udělali i selfíčko! Posuďte sami, jak moc jsme v této činnosti asi zběhlí…
Ehm, trošku mimo…
…úplně mimo…
…hurá! Vešli jsme se do fotky!
Dobrá, selfíčka nám nejdou. Zato nám jde obdivování přírodních krás. Nevím, kde a jak se tam vzalo to superkalifražilistikexpialidózně modré jezero, nicméně bylo tam a mrkalo na nás těma svýma pronikavě modrýma kukadlama. No nevyfoťte to.
Pak už to byl jen krpál dolů. A když říkám krpál, tak pořádný. Vidíte dole tu řeku? Tak tam musíme.
Bolavá kolena a unavená stehna naštěstí povzbuzovaly výhledy na ledovcový splaz Briksdalsbreen a do údolí. Uf, to je horší než nahoru. I když… tudy bychom nahoru šplhat nechtěli.
Borůvky, vodopád, výhled. Borůvky, vodopád. Borůvky, pád. Jsme dole. Mokří a zmrzlí, ale vysmátí. Po chvíli uvažování a přemítání o teplém místečku na stan i ve sprše, zůstáváme v kempu Melkevoll. Jojo, lenost a pohodlnost, to jsou pěkné mršky!
Fotky jsou tak krásné, až jde z nich zima. Tady je dneska 31 stupňů, ale zítra už přijde z Bergenu taky zima a déšť a bude kolem 15ti. Pravidelně vás čteme. Mějte se oba!