V bílé stopě

V rohu pokoje stojí opřené běžky a venku mrzne. Předpověď hlásí první sníh každým dnem, avšak vždy jen poprašek, který zanedlouho roztaje. No co, tak přijde letos zima později než loni. Vždyť je teprve konec října.

Babí léto. Listí zlátne, lesy se pořád modrají borůvkami, začíná se stmívat dřív. Po sněhu ani památky, zítra má přijít ze západního pobřeží teplá fronta. Bohužel není září, jak by se mohlo zdát, ale druhá půlka listopadu.

Teploty jsou už několikátý den pod bodem mrazu. Začínají zamrzat okraje jezera, po sněhu ale není ani památky. Běžky stále neopustily své místo v rohu a nedočkavě z okna vyhlíží první vločky. Blíží se začátek prosince a pořád nic. Zkusím zítra tedy vyrazit do hor, tady bych se sněhu taky nemusel dočkat.

Pondělí 2. prosince

„Kristova noho, kterej trouba si tohle vymyslel?“ brblám si pod fousy. Na budíku není ještě ani šest. Doufám, že tohle ranní trpění ponese ovoce. Ale co se dá dělat, na Nordseter jezdí jen tři autobusy denně a já si chci zalyžovat ještě za světla. O víkendu stopy protahovali rolbou, takže by to dneska ještě mělo být v pohodě.

Od poslední zastávky v Lillehammeru zůstávám v autobuse jako jediný cestující. V 8:15 vystupuju. Sníh křupe pod nohama, teplota lehce pod nulou, ideální počasí. Jediný háček to má. Je ještě tma. Voskuju běžky, dávám si ještě malou snídani a kolem tři čtvrtě vyrážím s prvním světlem.

Sníh je lehce přemrzlý, ale zatím to jede pěkně. Rychle se škrábu na první (a na dlouhou dobu poslední) kopec a už tuším, že jsem to s počtem vrstev trochu přehnal. Batůžek se nebývale plní a moc dobře se s ním nejede. Vezu si v něm ale svačinku a teplý čaj 🙂 Nikde ani noha, jede to pěkně. Míjím jedno jezírko, druhé jezírko a stáčím se na východ. Terén je poměrně nenáročný, typická norská náhorní plošinka.

Zázemí pro lyžaře je obdivuhodné – co kilometr je kolem trati studna nebo záchod. Výška sněhu sice kolísá, ale na cestě je ho pořád ještě dostatek. Předjíždí mě jeden namakanec, bez batohu se mu to jede. A taky vypadá, že v létě trénoval. Uhýbám po směrovkách na Sjusjøen (čti šušéen), ale ouha! Je to silnice a ne stopa. Naštěstí Norové nesolí a skoro ani nesypou, takže to není moc velký rozdíl. Brodím se sněhem zpátky na stopu a užívám si prázdnou pláň.

Ještě pár kilometrů a blížím se k jednomu z nejznámějších norských běžkařských středisek – na Sjusjøen. To se pozná podle množství běžkařů, kteří se zničehonic vyrojili kdoví odkud. Dokonce dojíždím jednu skupinku, která se učí freestyle. Jedu nenápadně za nima jako že už nemůžu a snažím se pochytit nějaká moudra. Tlačit zadek dopředu! Hnedka to jde líp. A co s desetikilovým batohem byste mi slečno neporadila?

Skupinku opouštím na další křižovatce, na další natahování trasy už nemám. Začínám pociťovat únavu, přece jen jsem toho dneska moc nenaspal. A najednou… šálí mne snad sluch? Já snad slyším mateřský jazyk! Pokládám tu otázku i nahlas a nešálí! Jedna česká rodinka si vyjela na týden na běžky 🙂 Zatímco oni si pochvalují, že není taková zima jako loni, já nadávám, že přišla až takhle pozdě.

S drobným zablouděním po neprotažené stopě začínám mířit konečně zpátky na Nordseter. Pod kopcem ještě domazávám, abych se vůbec dostal nahoru. Na stoupání to nepomohlo ani trochu, zato na rovině to pěkně brzdí. Škrabka napravuje špatný teplotní odhad, dolů už to snad dobruslím. Najednou mi stačí poloviční námaha 🙂

Na točnu dojíždím chvíli před příjezdem autobusu. Příjemně unaven se rozvaluju na sedačce a užívám si autobus sám pro sebe. Už se zase šeří. Příště se musím trochu šetřit, na první letošní běžky jsem si dal celkem nálož

O týden později…

Jupí, sněží! I v Gjøviku! Musím rychle vytáhnout lyže, než mi to roztaje. Zbývá týden a kousek do odjezdu, to ještě musím z místních tratí vyždímat, co se dá. Hned v pondělí po posledním sněžení vyjíždím na Øverby, v dalších dnech pak na Østbyhøgdu.

Nejlepší projížďku jsem si nechal na konec – vyrazil jsem jižně směrem na osadu Elton. Protažené to neměli, ale stopa byla pěkně prošlapaná. Bohužel skončila těsně před dědinou na kopečku, otočila se a vyrazila zpátky. Nu což, otočil jsem se taky a cestou jsem potkal rolbu – tedy traktor s nástavcem 🙂 Krásně jsem si pak ještě zajezdil na protaženém okruhu.

Mnoho norských měst má ve svém okolí upravované běžecké trasy. A protože na severu je den krátký a správný Nor pracuje nejmíň do čtyř, mají ty tratě i osvětlené. Takže až někdy půjdete lesem nebo po poli a potkáte na zdánlivě nesmyslném místě umístěnou lampu, budete už vědět, kde se tam vzala 🙂

Zpočátku jsem byl zklamán, že jsem lyže moc nestihl využít. Ale aspoň jsem je využil do letadla, když jsem do obalu nacpal ponožky, šály, boty, abych ulehčil batohu a kufru. Nikdy nevíte, kdy se zdánlivě neužitečná věc může hodit 🙂

Fotky z běžkování