Návštěva Osla

Sotva nám uschly pohorky z úterního mokrého a krátkého výletu, už jsme byli jako na trní, kam zase vyrazíme. A protože Vám tady nemusíme vyžvanit úplně všechno, brusinkový výlet ze čtvrtka na pátek si necháme pro sebe (ovšem na fotky se podívat můžete). Pátek byl sice pracovní, ale víkend zase lákal k nějakému výletu. Tož, kam vyrazíme? „Docela ráda bych se podívala do Osla, jaká by to byla návštěva Norska, kdyby člověk nenavštívil i hlavní město?“ I když tam Martin už byl, souhlasil, že mě do Osla vezme. Jupí!

Malá brožurka o Oslu toho nabízí opravdu hodně, listuju lesklými stránkami a nemůžu se rozhodnout. Obrázky a popisky na mě křičí: „Pojď k nám, prohlédni si naši výstavu!“ Pevnost Akerhus, nespočet historických, námořních i výtvarných muzeí, významné stavby… to je všechno hezké, ale za víkend se všechno stihnout nedá. Nakonec padá volba na technické muzeum (prý je opravdu pěkné a interaktivní), lidové muzeum, Vigelandův park a pevnost Akerhus. Hm, máme to pěkně vymyšlené, otázka je, kde budeme spát a jak pojedeme. Zařizovat cestování a spaní dva dny předem totiž není moc prozíravé. 

Pozn.:

1. Ubytování v Norsku je pro nás dost drahé, nejlevnější hostely vychází kolem 200 NOKů za noc a v kombinaci s drahou dopravou by se výlet opravdu dost prodražil.
2. Kempy jsou fajn, 185 NOKů za stan už se docela dá. Ovšem je tu malý problém, chce to mít stan. A při pomalých reakcích/nereakcích školního turistického klubu, kde se dá půjčit (Martin je členem), máme zkrátka smůlu.
3. Na obepisování norských kamarádů či skautských oddílů je den před odjezdem pozdě, naděje na levné ubytování pomalu uhasíná. Ještěže existují ty chaty DNT! Nedaleko Osla je jedna pěkná – Fjellvang – a asi 3 km od ní staví vlak. Hurá!
4. Autobus Gjøvik-Oslo, který jede v 10:30 je oproti ostatním levnější. Stojí pro mladé do 28 let jen 99 NOků. No nekupte to! Musíte na to ale vlastnit norskou platební kartu. Cizinci – smůla, cheche! Přemlouváme tedy vedlebydlícího Nora Pettera, aby nám to zaplatil.

Sobota 26.10.

Cestou na autobus se stavujeme ještě ve škole, abychom vytiskli jízdenky. Z počítače to stačí odeslat na školní server, u tiskárny přiložit kartu a vytisknout. Jak to ale jednou odkliknete, není cesty zpět, soubor na serveru uložený nezůstane. A když v tiskárně dojde papír a zrušíte tisk… Máme tedy vytisknutou jen jednu jízdenku, a to zpáteční. Čas běží. Infocentrum je zavřené, zachraňuje nás až knihovna, která je nedaleko nádraží. Jízdenky máme obě a autobus akorát stíháme. Řidič si bere jízdenku a nacvakává jen číslo jízdenky. Kurňa, nemuseli jsme se tolik stresovat, čísla uložená máme 🙂 Nu což, sichr je sichr.

Za dvě a půl hodiny vystupujeme na autobusáku v Oslu. Moderní velkoměsto s rušnými ulicemi a zástupy lidí na první pohled dojem moc neudělá. Procházka centrem je docela pěkná, v infocentru si zařizujeme OsloPassy a hurá do Technického muzea. Ještě než se pustíme do objevování světa vědy a techniky, dáme si kafe, po dlouhé době poctivé presíčko. A k tomu mrkvový koláč. Ani se neptejte, kolik to stálo…

Hned na začátek míříme do horního patra, kde se nachází expozice objevů a vědy islámských myslitelů. Hrajeme si se stavěním arabských kamenných oblouků, objevujeme taje světla i vody, porovnáváme lékařské nástroje z dob současných a minulých. „Jé a tady je koření, pojď si čichnout!“ A míříme do dalších částí. Vysíláme si morseovku, okukujeme staré telefony a voláme si na vzdálenost dvou metrů 🙂 A máme tu staré počítače, byly to pěkné bedýnky. Dole v suterénu je pak herna poznatků z biologie, fyziky či chemie. A jelikož jsme tvorové hraví, hrajeme si se světlem, zkoušíme vytvořit vodní vír nebo si zasoutěžit v přečerpávání vody v elektrárně. „Vážení návštěvníci, upozorňujeme, že za deset minut zavíráme.“ Čas se nachýlil, musíme muzeum opustit. Dalo by se tu fakt vydržet celý den.

Pak už na nás čeká jen krátká večerní procházka městem a přesun na chatu. Noční terén byl bažinatý, kamenitý, dokopcovitý a vmlhový. Chatu jsme ale našli. A byla pěkně vyhřátá!

Neděle 27.10.

Vstáváme relativně brzo a po snídani máme spoustu času, vlak, kterým chceme jet, jede až v 10:28. Pohoda, klídek, úklid a pomalé balení. Cesta zpátky uběhla rychle, za světla se šlo přece jenom trochu rychleji. Kolem čtvrt na jedenáct jsme na zastávce Snippen a při čekání se zahříváme zpěvem, jablíčkem a čajem. Začíná poprchávat. Půl jedenácté a vlak nikde, to se v Norsku moc nestává. Uplynulo dalších pět, deset minut, čtvrt hodiny, a to už nám bylo trochu divné. „Nojó, vždyť on se dneska v noci měnil čas,“ vzpomněl si Martin a oba si ťukáme na čelo. Není tedy 10:45, ale jo hodinu míň. To jsme to zas vymňoukli!

Lidové muzeum
Zpět do Osla jsme se ale nakonec přece jenom dostali. Déšť zesiluje a my zrovna míříme do Folksmuseet, které je převážně venku. Nevadí, na déšť už jsme přece zvyklí! Prohlídku začínáme vnitřní výstavou o historii života norských rodin. Nechyběly sady nádobí, běžných předmětů ani oblečků vyšších vrstev. „Hele, ve vedlejší místnosti jsou ukázky a výuka pletení tradičních norských vzorů, to by mohla být legrace!“ říkáme si.

U stolečku zarovnaného přízemi a kelímky s jehlicemi sedí tři usměvavé norské bábrlinky a vesele cvakají jehlicemi. „Můžeme se přidat?“ ptáme se a usedáme ke stolečku. Jedna z paní se nás obratem ujme a vysvětluje nám, jak začít. Prsty se mi pletou mezi jehlice a vlnu a připadám si trošičku levě. Zlaté háčkování! Pokukuju pod ruce Taťkovi a zdá se, že mu to opravdu jde. Dokončuju první řadu a ptám se babičky, jak pokračovat. Hbitě mi předvádí, jak naplétat další a další řady. „Chce to trochu cviku,“ směje se, když si povzdychnu nad zašmodrchanou vlnou. K Martinovi si přisedá další paní a švitoří něco norsky. Ani jeden jí nerozumíme, ale Martin se tak alespoň tváří. „OK, let’s speak in English,“ oba snahu domluvit se norsky zdávají. „Důležité je vědět, jak začít, pokračovat a skončit,“ vysvětluje pletařka. S těmito slovy naše výtvory zakončujeme. Pletení je sranda, zvlášť když to chytne víc chlapa 🙂 Moje nadšení pro pletení opadlo ve chvíli, kdy mi opravdu, ale už opravdu příšerně kručelo v břiše. 

Po lehkém obědě pokračujeme mezi starobylé dřevěné minidomečky. Leje jako z konve, ale od prolézání historického městečka, kde se mísí několik století, nás to neodradilo. „Jé, to je malinkatý!“, „Jé, jak se sem mohli ti lidi vejít!“ a „Jé, tráva na střeše!“ Nadšení nebere konce. Malinkaté nuzné dřevěné domečky na muřích nožkách, vybavená selská sídla i velký statek s obrovskou megasviní. Třešničkou na dortu byl dřevěný sloupový kostel ze 13. století, opravdu nádherná precizní práce. Stejně jako v technickém muzeu, i tady by se dal strávit celý den.

Vigelandův park
Cesta k Vigelandovu parku byla mokrá, místy ještě mokřejší. Když prší, jsou na silnici kaluže. A když jsou na silnici kaluže, Norové jimi rádi projíždějí tak, aby ohodili co nejvíce kolemjdoucích. A když jste už i tak promoklí od deště, přece vám nebude vadit další dávka vody ze strany, né? Asi se budeme mračit… mmmm.

Před námi se vynořují temné sochy. Pan Vigeland musel být opravdu trpělivý, soch jsou tu mraky, výstava pod širým nebem ukrývá 192 sousoší, ve kterých figuruje více než 600 lidských bytostí. Jsou v nadživotní velikosti a k tomu všemu všemožně propletené do sebe. Hlavní dominantou je Monolit, čtrnáctimetrový sloup, ve kterém je propletených asi 120 postav. To už je panečku rvačka! Obcházíme si všechny sochy kolem sloupu a nešetříme je ironickými komentáři. Každé sousoší tak dostalo svůj jedinečný příběh. Třešničkou na dortu je pak socha Nasraného chlapečka na nedalekém mostě na konci parku. Nevím, čím si ho lidé tak naštvali, ale je to opravdu, opravdu hodně zlé. Nechtěla bych ho sama v noci někde potkat:-)

Jsme mokří až na kost a už není času nazbyt. Akerhus už nestihneme, ale projdeme se ještě městem. U hlavního kostela potkáváme procesí studentů a studentek v národních krojích, je to úžasná podívaná. Oblečení je sice prosté, ale právě ta jednoduchost, rafinované výšivky a kombinace barev ho činí tak krásným! Nemůžeme se toho nabažit. I do kostela jsme nakonec nakoukli. Autobus zpět stíháme v pohodě, jen promoklí a zmrzlí. Mokré oblečení opravdu nehřeje. A řidič nás v Gjøviku trochu přiblížil, takže jsme kopec ke kolejím nešlapali celý, ale jen jeho půlku. Parádní výlet!

Fotogalerie