Poslední týden v Bergenu. Poslední kroky uličkami města zalévaného dešťovými kapkami. Poslední pohledy do nekonečných dálek zasněžených hor zalitých zlatem paprsků nízkého zimního slunce.
Přiznám se, že na jednu stranu už se docela těším domů. Zároveň mi ale začíná být smutno, že budu muset toto krásné místo opustit. Vždyť jsem tu strávila skoro pět měsíců svého života! Musím říct, že to tu mám opravdu ráda. Město tepající životem, usměvaví a nápomocní lidé, příjemné univerzitní prostředí a hlavně – úchvatné hory co by kamenem dohodil. Možnost být v horách, uprostřed (skoro) panenské přírody a zároveň kousek od města se mi jen tak někde nepoštěstí. V bergenských horách je tedy můj malý soukromý ráj.
Když jsem si s hrůzou uvědomila, že opravdu zbývá už jen týden, rozhodla jsem se pořádně si ho užít a rozloučit se, jak se patří, s co nejvíc horami, bažinkami a pláněmi. Tož nazout pohorky a hurá na posledních pár „Goodbye fjellturer“ kolem dokola Bergenu!
Pojďme to vzít tedy pěkně popořádku.
1. Løvstakken (Sobota 12.12.2015)
Počet výstupů celkem: 6 x
Løvstakken a jeho okolí se stalo mým oblíbeným místem. To proto, že byl nejblíž a taky jeho okolí skýtalo pěkné klikaté i rovné, rovinaté i kopcovaté cestičky, takže jsem nejenom chodila nahoru na výhledy, ale také jsem tam chodila běhat.
V sobotu bylo výjimečně krásně. Už chápu, proč Bergeňané při každém slunečním paprsku přeruší práci a vylezou nasávat pozitivní energii. Jednak je slunka mezi dešťovými kapkami celkově málo a když se to skombinuje se zimní tmou… Taky jsem vylezla ven. A byla to rozlučka, jak se patří.
Známá cestička nahoru. Zpočátku trochu mokrá, jako obvykle, ale postupně se bahno a potůčky mění v led a sníh a příjemně to křupe pod nohama. Mám pocit, že už tu znám každý kámen, každou bažinu, každý potůček. Vím, přes kterou skálu cestička v dalších pěti minutách povede. Nejzákeřnější bažinky těsně pod vrcholem jsou zamrzlé a pod sněhem, takže se nemusím bát, že mě bažina sežere jako posledně.
Vrchol. Zhluboka dýchám a hlavou se mi honí tisíce myšlenek. Vychutnávám si načervenalou sluneční záři a říkám si, že tenhle zimní pohled si musím zapamatovat. Ani jsem totiž nečekala, že v Bergenu kdy uvidím sníh. A hle, je ho najednou všude po kopcích tolik!
Sluneční kotouč začíná rychle zapadat. A sakryš, konec kochání, musím mazat dolů jak nejrychleji to půjde. Sbíhám dolů jako tryskomyš a divím se, že jsem si zatím nerozbila hubu. Zatím je takové zvláštní, ale příjemné světlo, jenomže za chvíli už budu v lese a tam toho moc neuvidím. Husté stromy obrostlé mechem hází strašidelné stíny a já ostřím zrak, abych v tom příšeří vůbec rozpoznala klouzavé kořeny a kameny na cestičce. „Bacha, tady to klouže,“ mumlám si pro sebe. „Zpomal!“ Řítím se dolů ani nevím jak, nohy podvědomě volí správné kroky. Najedou jsem dole na velké osvětlené cestě. „Uf, to byl adrenalin!“
Tak GOODBYE, LØVSTAKKEN!
Další část zítra v 08:00 – Stolzekleiven, Rundemanen a Fløyen.
Celá fotogalerie: